Čalounictví pod věží – Radka Štorkánová, Václav Procházka

zveřejněno: 17.02.2025

Trojici příběhů uzavírá Čalounictví pod věží, které vzniklo na jaře minulého roku. Jeho zakladatelé, Radka Štorkánová a Václav Procházka, zběhli k čalounickému řemeslu po studiu filosofie v případě Radky a po Václavově studiu designu na ČVUT a designu interiéru na VOŠ a SPŠ Volyně. Svoje rozhodnutí hodnotí jako jedno z nejlepších v životě. „Vždycky jsem měl blízko k technickým oborům. A na střední škole hlavně k nábytkářství a designu. Postupem času jsem zjistil, že mě nejvíce naplňuje hlavně praktická část těchto oborů. A tato potřeba mě dovedla po VŠ až k vyučení v oboru čalouník,​“ říká Václav. „Odmala mě bavilo hrát si v dědově dílně s nářadím a montovat různé věci, taky ve mně hodně zarezonovala myšlenka re-use center. Zároveň v tom hrála zásadní roli potřeba oddechu. Po třech letech na doktorátu z filosofie je člověk až moc ‚přeteoretizovaný‘ a je zapotřebí to vyvážit manuální činností,​“ doplňuje Radka. 

Vzhledem k náročnosti předešlého studia byla teoretická část studia čalounického oboru pro Radku a Václava hračkou. Praktická výuka pak byla o něčem jiném a na řadu věcí si museli přijít sami. „Praxe byla v něčem náročnější, např. jsem na začátku studia zjistila, že neumím ani špendlit látku na polštář. Vzhledem k tomu, že každý kousek, který k nám někdo přinese, je originál, je těžké říct, že bychom byli vyškoleni na všechno. Člověk se učí za pochodu, ale paní mistrová uměla dobře předat, na co se zaměřit, co je třeba a jaké technologie využít,​“ popisuje Radka.

Oba pracují jako čalouníci na plný úvazek, a byť jejich dílna existuje zatím jen krátce, už teď se k nim spokojení zákazníci vracejí, což po náročném procesu zakládání čalounictví považují za opravdový úspěch. „Největší úspěch je pro mě zatím to, že má naše podnikání pořád rostoucí tendenci a že máme spoustu kladných ohlasů,​“ vypráví Václav. Pro Radku je Čalounictví pod věží zosobněním úspěchu nejen pracovního, ale i toho osobního. „Díky vlastnímu podnikání zažívám neustálý posun, jak na rovině technologického postupu, tak na rovině osobní. Spoluprací s Václavem na projektu společné dílny mám za sebou opravdu krásný rok. Na rovině oprav je pak velký úspěch každá proměna starého v nové.​“ 

Vzhledem k tomu, že jejich dílna sídlí v Táboře v prostorech bývalého divadla v husitském kostele, přirovnávají oba čalouníci proces zařizování k divadelnímu představení, které má svou kompozici a napínavý děj. Jejich příběh zahrnuje jak obrovské nadšení po prvotní návštěvě prostoru, vystřízlivění při zjištění zákonných požadavků, tak i beznaděj při obíhání úřadů a zajišťování těchto norem. Radka s Václavem nakonec celý proces dotáhli do zdárného konce, tedy k fungující provozovně. Ta však není závěrem děje, ale otevřenými dveřmi k mnoha novým příběhům.

Zakázky Radky a Václava jsou v poměru 9:1 tvořeny opravami starého nábytku oproti novým kouskům. „Jsme převážně zaměřeni na opravy, takže zachraňujeme kusy nábytku, které mají nosnou kostru v dobrém stavu, ale občas se stane, že vyrobíme nově volný polštář, bobík, zápisník nebo obal na kytaru.​“ Václava potěší, když může zachraňovat jakékoliv zdobené tradiční čalounění. Radce vykouzlí úsměv na tváři dětské houpací křesílko nebo třeba retro kovové sáňky. 

České čalounictví

Na stavu čalounického oboru u nás se podle Venduly Procházkové silně podepsala hlavně 90. léta, kdy se v Česku začaly otevírat západní nábytkové řetězce. Lidé mohli konečně kupovat jinou než místní produkci a většina českých výrobců tuto změnu nepřežila. Dnes je situace jiná. Lokální produkce je znovu žádaná. „Jedním z ukazatelů jsou například rostoucí ceny nábytku v předrenovačním stavu. Ty se za posledních pět let podle mě zvýšily až pětinásobně,​“ dodává Vendula. 

Podle Katky Krausové je současné české čalounictví na dobré úrovni. I jí se však občas dostanou do ruky kousky, které už někdo před ní neodborně renovoval. „Myslím, že čalounická úroveň je u nás dobrá. Vždycky se najde nějaký samouk nebo neuměl, který kazí pověst. To je tak ale všude. Občas mě mrzí, jak byl někdo ochoten nábytek ‚zbastlit‘, když rozebírám nějaké už předělané kousky. Ale nevím, jaký je za tím příběh, a třeba to bylo to nejlepší, co se v danou chvíli dalo udělat, třeba kvůli nedostatku financí.​“

Špatně zvolené technologické postupy nebo použitý materiál jsou neduhem čalounických oprav i podle Radky Štorkánové a Václava Procházky. „Čalounické firmy se přizpůsobují velkořetězcům, aby se jejich zboží dobře prodávalo, na úkor správných technologických postupů a kvality použitých materiálů – samozřejmě ne všechny, ale občas je to na těch výrobcích i vidět,​“ domnívá se Václav. „Já tam ještě vidím velkou mezeru mezi současnou snahou o udržitelnost, ekologii a recyklaci. Někteří čalouníci vám jako jediné řešení čalounění nabídnou molitan, přitom tu máme již spousty let různé alternativy, ať už jde o tradiční čalounění z přírodnin nebo o použití pryžokokosových desek,​“ doplňuje Radka. 

Odkaz na zdrojový článek na webu CzechDesign.